Hana Brablcová
Ke konci srpna tohoto roku rozhodl Ústavní soud o případu, který nečekaně silně rozvířil debatu na téma „co je to spravedlivá odměna za práci“. Jádrem sporu v tomto případě nebylo rozdílné odměňování žen a mužů, ale otázka, zda může zaměstnavatel odměňovat rozdílně zaměstnance s ohledem na to, kde konkrétně pro něj pracují. I přes tuto skutečnost by se měli lidé zajímající se o téma rovného odměňování žen a mužů s rozhodnutím seznámit. Ústavní soud, stejně tak jako další soudy, které ve věci rozhodovaly, se totiž blíže vyjádřily k obsahu pojmu „stejná práce“ a k tomu, jakým způsobem může zaměstnavatel u soudu rozporovat, že se o stejnou práci jedná.
Případ Česká pošta: Proč bere řidič v Olomouci méně než v Praze?
Na soudy se obrátil zaměstnanec, který pro Českou poštu pracuje jako řidič v Olomouci a jejím okolí. Tento zaměstnanec byl nespokojený s tím, že dostává o několik tisíc nižší mzdu než řidiči, kteří pro Českou poštu jezdí v Praze a jejím okolí. Po zaměstnavateli žalobce požadoval, aby mu rozdíl ve mzdách doplatil. Svůj požadavek přitom opíral o pravidlo, podle kterého musí zaměstnanec vyplácet stejnou mzdu zaměstnancům, kteří pro něj vykonávají stejnou nebo srovnatelnou práci.
Česká pošta, ne zcela překvapivě, s požadavkem svého zaměstnance nesouhlasila. Předně podle zaměstnavatele nevykonávají řidiči jezdící v různých regionech stejnou práci. Práce v Praze je s ohledem na velikost regionu, rozvržení směn, rozmístění provozu a další aspekty složitější. Později také zaměstnavatel u soudu použil argument, že při odměňování zohledňuje reálnou výši mezd vzhledem k životním nákladům, které jsou v Praze a okolí vyšší než v jiných regionech. Pokud by tedy zaměstnavatel nabízel pražským řidičům stejnou mzdu jako řidičům v jiných regionech, byli by tito zaměstnanci v konečném důsledku odměňováni hůře, protože by si za své mzdy nemohli dovolit stejnou životní úroveň. Pro zaměstnavatele by zároveň bylo velmi obtížné kvalitní zaměstnance získat, protože by v Praze nebyl konkurenceschopný.
Zákoník práce řeší stejnou práci, o životních nákladech mlčí
Zjednodušeně lze říci, že při stanovení výše mzdy zaměstnavatel nemůže postupovat svévolně, ale při jejím určení musí vycházet z pevně stanovených kritérií. Zároveň zaměstnavatel musí odměňovat stejně zaměstnance, kteří vykonávají stejnou nebo srovnatelnou práci. Při posuzování, zda se jedná o stejnou práci, je nutné vycházet z kritérií pro určení výše mzdy. Zaměstnavatel tak musí např. zhodnotit, zda srovnávaní zaměstnanci dosahují srovnatelných pracovních výsledků nebo zda pracují ve srovnatelných podmínkách. Ve vztahu k odměňování zákoník práce výši životních nákladů výslovně nezmiňuje.
Obecné soudy na straně stěžovatele
Soudy se podrobně zabývaly námitkou zaměstnavatele, že práce řidičů v Praze a v Olomouci není srovnatelná s ohledem na náročnější podmínky řidičů v Praze. Soudy došly k závěru, že i když se v Praze a Olomouci pracovní podmínky konkrétních řidičů mohou lišit (např. rozvržení směn, nutnost práce o víkendech), tyto rozdíly lze nalézt i v rámci samotných srovnávaných regionů (např. mezi dvěma řidiči v Praze). Řidiči v Praze tak ve srovnání se stěžovatelem mimo jiné měli na trase jak vyšší, tak nižší počet zastávek, samotná trasa pak mohla být jak kratší, tak delší. Soudy tak došly k závěru, že práce řidiče v Praze a práce řidiče v Olomouci je práce srovnatelná.
Podle soudů je také při stanovení výše mzdy nutné vycházet z podmínek na pracovišti zaměstnavatele, nikoli z vnějších podmínek jako jsou ceny zboží a služeb v daném regionu. Jinými slovy soudy uzavřely, že zaměstnavatel porušil pravidlo „za stejnou práci stejnou odměnu“, pokud ve srovnání s ostatními řidiči poskytoval řidičům v Praze vyšší mzdu, aby jim kompenzoval vyšší životní náklady v Praze.
Soudy došly k závěru, že řidiči v Praze i v Olomouci vykonávají stejnou práci, zaměstnavatel tak má povinnost poskytovat jim stejnou mzdu. Řidičům v Praze přitom zaměstnavatel nesmí poskytovat vyšší mzdu pouze s ohledem na vyšší náklady života v Praze.
Jak rozhodl Ústavní soud?
Jelikož se zaměstnavatel domníval, že výše uvedenými závěry soudy zasáhly do jeho základních práv (např. práva vlastnit majetek a podnikat), obrátil se se stížností na Ústavní soud. Ústavní soud stížnost odmítnul jako zjevně neopodstatněnou. I když se tedy Ústavní soud stížností věcně podrobně nezabýval, za pozornost stojí hned několik míst v jeho rozhodnutí.
Ústavní soud upozornil, že zaměstnavatel tvrdil dva důvody rozdílu ve mzdách řidičů v Praze a v Olomouci. Zaměstnavatel však zároveň nespecifikoval, jak velká část rozdílu ve mzdách je zapříčiněna tvrzenou vyšší náročností práce řidičů v Praze a jak velká část rozdílu ve mzdách má kompenzovat zvýšené životní náklady v Praze.
Dále Ústavní soud upozornil, že i když zaměstnavatel dovozoval, že by při stanovení výše mzdy mělo být možné přihlížet k socioekonomickým podmínkám v daném regionu, sám neuvedl, jakým způsobem by toto zohlednění mělo probíhat. Jinými slovy zaměstnavatel neuvedl, jakým způsobem nastavil systém odměňování, aby byly spravedlivým způsobem zohledněny rozdíly v životních nákladech v různých regionech. Byť byly v daném případě srovnávány mzdy řidičů v Praze a v Olomouci, z dokazování vyplynulo, že zaměstnavatel rozlišuje pouze mezi řidiči působícími v Praze a ve zbytku republiky. Podle soudu pak lze jen „stěží učinit závěr, že nezbytné životní náklady jsou výrazně vyšší pouze „v Praze a přilehlém okolí“, zatímco mimo Prahu jsou homogenní veličinou. Ani při porovnání Brna a Olomouce se např. náklady na pořízení bydlení zcela shodovat nebudou a mezi jinými krajskými městy bude tento rozdíl ještě podstatně výraznější.“[1]
V neposlední řadě Ústavní soud výslovně uvádí, že „odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů či rozdílná výše nezbytných životních nákladů přitom dle zákonné úpravy nejsou zařazeny pod kritéria sloužící ke srovnávání „stejné práce“ dvou zaměstnanců či „stejné mzdy“ dvou zaměstnanců, když nejen že nejsou mezi kritérii výslovně zmíněny, ale nelze je podřadit ani pod kritérium pracovních podmínek, neboť ty se dle výčtu obsaženého v § 110 odst. 4 zák. práce týkají interních podmínek, za nichž je práce vykonávána.“[2]
Případ otevírá téma odměňování žen a mužů
V případech, které se týkají nerovného odměňování žen a mužů, ženy před soudy tvrdí, že (stejně tak jako řidič v našem případě) vykonávají stejnou práci jako jejich kolegové, jsou však za ni hůře ohodnoceny. Zaměstnavatelé pak zpravidla (stejně jako Česká pošta) uvádějí důvody rozdílu v odměně, tedy proč muži, se kterými se žalobkyně srovnávají, mají vyšší mzdy. Zaměstnavateli tvrzená kritéria odměňování však soudy bohužel mnohdy nekriticky přijímají a na základě těchto tvrzení zamítají uplatněné nároky zaměstnankyň. Tvrzená kritéria se přitom pohybují od nepochybně legitimních, až po ta (mírně řečeno) pochybná. Pokud by si však soudy osvojily postup uplatněný v tomto případě, tedy:
- podrobně se zabývaly tím, jakou práci na dané pozici zaměstnanci vykonávají,
- zkoumaly, zda zaměstnavatelem uvedené kritérium rozdílu v odměnách je takové kritérium, které zaměstnavatel může použít při stanovení výše odměny,
- zkoumaly, zda zaměstnavatel toto kritérium uplatňuje konzistentně u všech zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci a
- jakým způsobem se toto kritérium promítá do odměny zaměstnanců (jakou váhu zaměstnavatel tomuto kritériu přikládá),
byla by rozhodnutí v případech namítaného nerovného odměňování nepochybně přesvědčivější, než je tomu doposud.
Rozhodly soudy spravedlivě? A co z toho plyne?
Jak jsem psala na začátku svého příspěvku, rozhodnutí soudů v případě „Česká pošta“ vzbudilo poměrně silné emoce. Není se přitom čemu divit – to, že práce v Praze a velkých městech zpravidla bývá lépe finančně ohodnocena, brala většina společnosti dlouho jako samozřejmost. Lze proto pochopit, že vzhledem k objektivně vyšším životním nákladům v těchto městech mohou být rozhodnutí soudů vnímána jako nespravedlivá. Lze také pochopit nevoli ze strany celorepublikově působících zaměstnavatelů, kterou asi nejlépe shrnuje vyjádření, které Ústavnímu soudu zaslala Hospodářská komora. Podle tohoto vyjádření Hospodářská komora považuje výklad soudů za „nebezpečný ekonomicko-sociální experiment vedoucí k zásadnímu snížení životní úrovně všech občanů České republiky, zdražení zboží a služeb a k propadu české ekonomiky.“ V důsledku tohoto výkladu pak dle komory „dojde k potlačení mechanismu svobodného určování ceny práce na trhu“.[3]
Na druhou stranu se domnívám, že tato kritika bývá nesprávně směřována vůči dotčeným soudům. Podle mého názoru za současné právní úpravy neměly soudy příliš prostoru na to, aby věc mohly posoudit jinak. Rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že „si je samozřejmě vědom náhledu na věc ze strany podnikatelských subjektů i situace na trhu práce, na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazuje, nicméně reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony (a rozdíly v reálné výši mezd) je v prvé řadě úkolem zákonodárce, a nikoliv úkolem obecných soudů či Ústavního soudu, kterému nepřísluší plnit funkci pozitivního zákonodárce a právní úpravu dotvářet či vykládat způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje.“[4]
Na konečné rozuzlení v případě si ještě budeme muset počkat, soudy nyní ještě musí rozhodnout o tom, zda žalobci přiznají požadovaný rozdíl mezi mzdou, kterou od zaměstnavatele obdržel, a mzdou řidičů v Praze. Stejně tak si budeme muset počkat na to, jaký dopad bude mít rozhodnutí nejen na mzdovou politiku zaměstnavatelů, ale i na rozhodovací praxi soudů.
Autorka je spolupracovnicí projektu. Pracuje jako právnička v Kanceláři veřejného ochránce práv.
Tento článek nereflektuje postoje instituce, ve které pracuje.
[1] Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. I ÚS 2820/20, bod 41.
[2] Tamtéž, bod 37.
[3] Tamtéž, bod 22.
[4] Tamtéž, bod 45.
